Dopis pro Saugatí o duchovně-mysticko-kulturní cestě do moravské(ho) Olomouce.

Hlášení o výsledku cesty na Moravu.

Dobrý den, paní Saugatí, tak hlásím, že jsem v Olomouci vše zařídil, obešel jsem všechny chrámy a za všechny se pomodlil, to jsem udělal ještě v neděli ráno, odpoledne pak byla vernisáž od 17:00 hodin. Takže jsem navštívil chrám sv. Mořice, tam bylo otevřeno, tak jsem se tam u bočního oltáříku před obrazem Ježíše tiše pomodlil Otčenáš a dal na oltář pod obraz posvětit svou lahvičku s vodou z Gangy. Výslovně jsem Ježíše poprosil, aby požehnal již tak dost léčivé vodičce, tak jsem zvědavý na účinky. Pak jsem chtěl jít do chrámu panny Marie Sněžné, ale tam bylo zavřeno, tak jsem pokračoval v obchůzce dál, a když jsem procházel okolo pravoslavného chrámu sv. Gorazda, tak z něj zrovna vycházeli věřící, ...obrovský zástup rusky mluvících Olomoučanů i s malými dětmi, takže tam jsem raději nešel, to jsem zavrhl, abych se nedostal do nějaké nepříznivé situace, přeci jenom s Rusy si v tyto časy raději nic nezačínat (poznámka: paní Sugatí mi po přečtení tohoto referátu pak v reakci na něj napsala, že to dozajista nebyli Rusové, nýbrž Ukrajinci, neboť Rusové k nám v současné době nedostávají víza, což mne v tu chvíli vůbec nenapadlo, myslel jsem, že rusky mluvící člověk je automaticky etnický Rus!), i když to jsou věřící, ...Putin je také věřící a podívejte se, jak zkazil všem lidem v Evropě život, ...no, ale dost o temnotách, když můžeme hledět do Slunce! ...A také Ano!!! Takže jsem v tu neděli ještě zašel do Kapitulní gotické katedrály sv. Václava. ...To je neuvěřitelně nádherná stavba, ...podobá se velmi katedrále sv. Víta v Praze, ...dvě vstupní věže a jedna ještě vyšší, mohutnější, boční, ...v ní je zavěšen mimo jiné 8-mi tunový zvon sv. Václav (https://zvony.chlup.net/), který má neuvěřitelně majestátný a mystický zvuk, ukázku jeho hlasu lze přehrát na výše uvedeném linku. ...No, takže jsem vešel dovnitř do katedrály, ...bylo otevřeno, a tam se mi stala taková mystická věc, ...prošel jsem hlavní lodí až k mřížím oddělujícím hlavní oltář od auly a najednou jsem si všiml, že vpravo je boční kaple, kde byl nápis: "Kaple určená k modlitbám". Tak jsem si řekl: "Prima, zajdu tam a ve vší pokoře se pomodlím.". A tak jsem i udělal, vešel jsem dovnitř a už hned za dveřmi byl cítit závan velice suchého, chladného, silně promodleného prostoru. Tak jsem odložil aktovku na zem, abych měl volné ruce k modlitbě a začal jsem se modlit Otčenáš. Měl jsem v úmyslu vzpomenout na všechny mé známé. Jenomže pak se stala podivná věc! Po ani ne dvou opakováních Otčenáše, kdy jsem chtěl začít po třetím opakování přímluvu za mé blízké, mi najednou prudce nosem vnikl do průdušek ten velmi suchý vzduch, najednou mi prudce vyschlo hrdlo, takže jak jsem se polohlasem modlil, tak jsem najednou nemohl vůbec mluvit, zajíknul jsem se a rozkašlal, ...prostě: strašná věc!!! Jste v Boční malé útulné kapličce a kašlete tam nahlas v tom Krásném Svatém Tichu!!! ...Tak jsem se bleskurychle sklonil k mojí aktovce, ve které jsem měl malou lahvičku minerálky. Popadl jsem ji a zplna hrdla se napil, ...jenomže to nepomohlo, opět strašlivé sucho a najednou mi blesklo hlavou: "Pokrytče, to máš za svou neupřímnost, jdeš se sem modlit nikoliv proto, abys posílil a vyprosil Milost pro své bližní, nýbrž se sem jdeš modlit, abys posílil své Ego!!!", ..."Přijď až budeš toho Ega zbaven, Narcisi nemožný!", ...ha, ha, prostě Pravda probleskla v mé hlavě, tak jsem tedy s úctou vycouval ven a pomalu opustil chrám.

No a celý den jsem na to myslel a po příchodu na hotel se to ve mne hnulo, jako kdybych se začal zevnitř čistit, nebo co, prostě na mne přišel strašlivý průjem!!! Seděl jsem na záchodě a přemítal nad svým osudem a velkým Egem. ...No, naštěstí jsem se dostatečně vyprázdnil natolik, že jsem byl schopen jít k večeru na onu vernisáž, kvůli které jsem mimojiné do Olmíku přijel. ...Tam proběhlo vše zdárně, s mým přítelem architektem, který výstavu navrhoval, jsme se přátelsky přivítali, provedl mne instalací výstavy, pohovořil o detailech instalace i exponátů a pak začala samotná vernisáž. ...Sešlo se asi 20 lidí a zahrál nám na violoncello postarší pán, syn již zemřelých umělců, jejichž tvorba byla tématem výstavy. Sešla se zajímavá škála lidí, od mladých až po starce. No, a pan kurátor pak zasvěceně mluvil asi půl hodiny v úvodním slově o podrobnostech jisté, dnes už zapomenuté umělecké vlny, která u nás rozkvétala v meziválečných letech za první republiky, což bylo opravdu velice zajímavé. Pak následovala komentovaná prohlídka výstavy, občerstvení a volná diskuse do pozdních nočních hodin.

...Dobře, takže to byla neděle. Po akci jsem šel na hotel, který byl ve vzdálenosti ani ne 10 minut pěšky od Galerie, takže pohoda, lepší už jsem si to nemohl přát. Chtěl jsem si v hotelové restauraci dát ještě večeři, ale už měli kuchyň zavřenou, tak jsem povečeřel jenom jedno pivo a pak na pokoji jedno perníkové srdce, které leželo na polštáři, coby dar podniku klientům. Také jsem pak snědl z pokojového minibaru jednu krabičku slaných tyček a vypil dvě chlazené Coca-Coly, které jsem tam našel a šel jsem spát. A měl jsem divné sny, spal jsem celkem dobře, ale stále jsem se probouzel ze zvláštních snů, které se vztahovaly jak k Olomouci, tak k nějakým vzdáleným místům, už si přesně nevzpomínám, o co šlo, vím jenom, že jsem si vzpomněl na Vás, jak jste mi líčila to přebírání cizích snů z hotelových postelí, polštářů a matrací, tak něco takového jsem také zažil, ale nebylo to vůbec nějak silné, nebo děsivé, v podstatě mohu říci, že jsem se dobře až průměrně vyspal.

...No, a pak přišlo ráno. Vzbudil jsem se v 6. Od 7 byla dole v hale snídaně. Tak jsem si řekl, že se ještě na tu snídani a na tu cestu domů osprchuji. A má to fakt něco do sebe, se osprchovat ráno, umýt si tělo i hlavu a mít krásné, tuhé, voňavé vlasy a čisté tělo pro další nový den! :-) Takže jsem tak učinil, vlasy mi uschly asi do půl osmé, kdy jsem se tedy pak oblékl a vyrazil na snídani. Dal jsem si ze švédského stolu na talířek: šunku, sýr, smažená vajíčka, rajčata a papriku. K tomu tři celozrnné rohlíky. K pití pomerančový džus. Snídaně byla tedy chutná a čerstvá, nic z předešlého dne, prostě luxus!

...Po snídani jsem se vrátil na pokoj a přemítal jsem, co budu dělat, protože bylo 8 hodin a vlak mi jel zpět do Prahy až ve 14:11. ...Usoudil jsem tedy, že se půjdu posadit do čekárny na nádraží a uvidí se co dál. Odhlásil jsem se tedy v hotelu, zaplatil jsem 100 Kč za ty dvě koly a tyčinky zkonzumované večer na pokoji a vyrazil směrem k nádraží. Šálu jsem dal do aktovky a rozepnul jsem si bundu, protože mi bylo stále nějaké horko, venku dul chladný větřík, ale mne bylo stále teplo, těžká neprodyšná zimní bunda se ukázala, jako příliš teplá. Takže jsem šel velmi pomalu, abych se nezahřál a nezpotil. Když jsem došel na nádraží, tak tam na světelné tabuli o mém vlaku SC 506 Pendolino ještě nebylo ani vidu ani slechu, což bylo logické, neboť jsem tam přišel v půl jedenácté! Takže jsem se chvíli loudal po foyer a pozoroval cvrkot, ...lidí je v Olomouckém nádraží vždy hodně, skoro jako na Hlavním nádraží v Praze, ...našel jsem tedy po chvíli čekárnu a sedl jsem si na tamní nerezovou lavičku. Holý nerezový plech mne okamžitě nepříjemně zastudil svým mrazivým povrchem do hýždí. Zkusil jsem se opřít, ale opěradlo mne za asi pět minut začalo tlačit do zad. Tak tady asi dlouho nevydržím, řekl jsem si. ...Pak se objevila, přísahám, že nějaká černoška v dlouhé černé zimní bundě až na zem, s nasazenou kapucí na hlavě a šla si koupit kafe. Sedl jsem si totiž hned vedle automatu na kávu. Pohlédl jsem ji instinktivně do očí a vtom jsem pochopil, že se dívám do očí blázna, pohlédla na mne zastřeným pohledem a ďábelsky se uchechtla, ...ihned jsem přerušil oční kontakt a díval jsem se upřeně před sebe, aby nakonec nezačala chtít konverzovat, nebo loudit o peníze, ...a pak to přišlo, ...dorazil ke mně její tělesný pach!!! ...Co pach, SMRAD!!! ...Ta ženská byla mešuge, navíc bezdomovkyně a navíc špindíra, ...strašlivě, obludně smrděla, ...naštěstí si rychle koupila kafe za vyžebrané peníze a odešla, ...ale její smrad byl tak hustý, že tam zůstal po ní dál!!! ...To byla poslední kapka, okamžitě jsem se zvedl, zatajil jsem dech, abych nadále nedýchal ta tekutá hnijící hovna, nebo co to bylo a řekl jsem si, že půjdu do města, ...měl jsem tři a půl hodiny času. ...Tak jsem si řekl, že půjdu zase do Chrámu, napravit ten včerejší debakl, tedy tím míním jít zpět do Katedrály sv. Václava, ze které jsem byl (Bohem? Sv. Václavem? Svědomím?) "vyveden" pro svou neupřímnost modlitby! :-)

...Takže jsem byl rozhodnutý to napravit. ...Byl jsem pak v Katedrále rovné dvě hodiny, ...lidé přicházeli a odcházeli, ale já jsem seděl v lavici a stále se vroucně modlil za všechny mé blízké, na které jsem si vzpomněl. Promeditovával jsem jeden Otčenáš za druhým. V chrámu bylo příjemné chladno, takže péřová bunda nakonec přišla vhod. Po dvou hodinách nehnutého sezení, modliteb a rozjímání, jsem se zvedl a řekl jsem si, že se zajdu podívat ještě do té boční kapličky, kde se mi v neděli stal ten malér s hlasivkami, které mi selhaly a já nemohl pokračovat v modlitbě.

Tentokrát ale vše proběhlo v pořádku, zopakoval jsem tedy několikrát své přímluvy ke všem potřebným a šel jsem s úctou ven. ...Na ochodu z chrámu jsem ještě koupil za deset korun kahánek a zapálil světélko. No a to bylo všechno, s pocitem dobře vykonané práce jsem se vydal na nádraží. Cestou do centra jsem opět potkával hloučky zevlujících bezdomovců. To v devadesátých letech v Olomouci opravdu nebylo. Jeden bezdomovec dokonce stál na trávníku polonahý se zcela staženými kalhotami a s napůl ztopořeným penisem!!! ...Zřejmě na něj přišla velká potřeba, tak se prostě vykadil do trávy v parku a pak asi nevěděl, čím si utřít zadek, ...hrozné (možná jsem mu mohl dát deset korun, aby si příště na nádraží došel na toaletu, ale jistě by ji okamžitě utratil za krabicové víno a upřímně, měl jsem z něho trochu strach, přiznám se, že nemám tak hluboce slitovné a odvážné srdce jako Ježíš, který chodil s nevěstkami a žebráky a měl pro ně pochopení, neboť, jak říkal: "Ti nejvíce mne potřebují!"), ...odvrátil jsem tedy zrak a spěchal na nádraží. Tam už na tabuli svítila moje expresní linka, ale odjezd vlaku byl ještě s rezervou 3/4 hodiny. Tak jsem si šel sednout zase do čekárny. ...Sedím a ta smradlavá černoška po chvíli zase přišla pro kafe!!! ...Naštěstí jsem již teď seděl jinde, takže ke mně ten její smrad nedolehl, ale i tak jsem se po asi čtvrt hodině zvedl a šel jsem si koupit do bistra bagetu, protože jsem měl docela hlad a těšil jsem se, jak si jí v klidu ve vlaku sním. ...No, netrvalo dlouho a už na světelné tabuli přiřadili mému SC 506 Pendolino expresu nástupiště a kolej. Zpoždění prý 5 minut. ...Či-li jsem se s ostatními cestujícími odebral na perón. Chvíli jsme postáli, začalo přitom pršet, ale to nevadilo, protože jsme byli pod střechou. No a náš vlak za chvíli přisvištěl. Měl jsem rezervované místo v předposledním vagónu a sedadlo samostatné u okna, čelem ke směru jízdy, což mám rád. Nastoupili jsme tedy a vlak se po chvíli rozjel. ...Cestování SC Pendolinem mne opravdu baví, je to trochu jako cestování letadlem, ale o poznání ekologičtější, ...po rozjezdu vlaku po krátké chvíli přišla milá a voňavá paní průvodčí a odbavila mne. Uff, to je tedy rozdíl, řekl jsem si a maně si vzpomněl na černošku... Hned nato jsem se uklidnil a s chutí se pustil do bagety. Sličná hosteska nám všem novým pasažérům, kteří právě nastoupili, po chvilce přinesla 0,3 litrovou lahvičku neperlivé vody v ceně jízdenky, takže jsem si mohl začít vychutnávat jízdu i jídlo. Nabízela i kávu a různé další nápoje. ...K jízdě: celou cestu jsme jeli rychlostí 160 km/hod, jenom v úseku Ústí nad Orlicí - Brandýs nad Orlicí jel vlak asi 100 – 90 km/hod, protože tam musí zdolat trať s oblouky malých poloměrů, jak se prosmýkává kaňonem řeky Tiché Orlice. Cesta do Prahy tedy ubíhala dobře. Co nevidět jsme zastavili v Pardubicích. Pak v Praze Libni, no a pak v Praze Hl. nádraží. ...Tam mi krásně vyšel přípoj, který byl 5 minut zpožděný (Pendolino mělo 10 minut zpoždění!), takže jsem jenom přeskočil z jednoho vlaku na druhý a jelo se domů. ...Doma jsem vystoupil z vlaku a začalo pršet. Hmmm, krásné přivítání, jsem si řekl, ale co, byl to jen krátký deštík, takový jakoby dubnový apríl, takže nic hrozného, přeběhl jsem to a už jsem byl doma. ...No a pak jsem si přečetl Vaše vzkazy a napsal Vám tento referát. :-)

Višvanáthan.